Stručný životopis

   Narodila jsem se 20. 6. 1961 v Poličce. Otec O. A. Kukla  byl kunsthistorik, matka klaviristka, strýc Zbyšek Sion slavný český malíř a dědeček, který se mi v dětství  ohromně věnoval, byl propagační výtvarník. Co vic, byl především "všeuměl", a jeho fantastický ateliér nabízející nekonečné příležitosti kreativního vyžití byl tajuplným dějištěm zazraků, na  kterých jsem se postupně mohla pod jeho skvelym vedenim podilet. 

Dalo by se tedy rici, že moje životní cesta byla do značné miry předurčena prostředím, ze kterého jsem vzešla. 

   Kdyz mi bylo deset let, odešli jsme do Prahy. Jevila se mi od první chvile celá jako taková venkovni galerie, kterou člověk může procházet křížem krážem, a všude vidi umělecké exponáty.  mirou Kostely,  barokni palace, sochy a sousoší, stačí si pak jen doma dohledat kdo co kdy postavil a proč. Oslněna možnostmi, nakonec jsem si jako středobod všeho vybrala stálou expozoci Národní galerie v Jiřském klášteře, kde bylo tehdy soustředěno  staré české umění, od gotiky po baroko, a kde jsem pak po dobu  několika let trávila téměř denně veškerý svůj volný čas. Často jsem přišla třeba  jen za jednim obrazem nebo sochou. Na celé hodiny. 

    A tak když se blížil konec Zakladni školy, nebylo zvlášť nad čím přemýšlet, kam dál. 

     Studovala jsem SOŠ výtvarnou na Hollarově nám., která mi představila širokou nabídku výtvarných oborů od malby, kresby a grafiky, přes fotografii až k základům sochařiny nebo typografie. Škola mě bavila, navázala jsem studiem na AVU, kterou jsem ale nemohla dokončit. Našla jsem si tedy  nakrátko  práci  v zahradnictví,  ale poté se mi naskytla  příležitost externí spolupráce se Slepeckou tiskárnou a knihovnou C. A. Macana, pro kterou jsem nejen přepisovala knihy do Braillova písma, ale dostala se i k práci na vytváření plastických hmatových pohlednic a hapestetických obrázků.  Hlavně mi tím ovšem vznikl potřebný prostor pro vlastní volnou tvorbu i  další soukromé vzdělávání. I kdyz jsem v  té době nesměla vystavovat, nějaké  výtvarné zakázky se vždycky našly ať už to byla knižní ilustrace nebo  grafická úprava časopisů. Zájemci o mé obrazy se také našli. 

   Mezitím jsem se též šťastně provdala za klinického psychologa Jiřího Kubičku.  Porozumění v osobnim i profesním životě nám umožnilo i mnohé příležitosti spolupráce, která mě nesmírně těšila. Ať už jsem se směla zapojit jakkoli. Byla  to třeba grafická úprava  časopisu Kontext, ktery manžel svého času redigoval,  obrazový doprovod  k jeho nesčetným přednáškám, ilustrace k jeho knihám, nebo výzdoba ddělení, kde kdy pracoval ale i jen drobná, zato rozmanitá  výtvarná výpomoc kde kdy co bylo právě třeba.    

 Na samém konci osmdesátých let jsem měla vážný úraz, po kterém jsem se ocitla na invalidním vozíku. To mi však nebránilo věnovat se nadále své profesi a zájmům, a tak v nich pokračuji dodnes. 

    Po sametové revoluci jsem uz  mohla začít i vystavovat. Uskutečnilo se tak dosud několik výstav v Praze, Poličce i jiných městech, většinou to byly obrazy a kresby, v poslednich letech jsou to spíše vystavky fotografií.  A ačkoli pořadateli výstav byly převážně galerie, nemohu nezmínit také milá a působivá  prostředí výstav  konaných  při farnostech různých křesťanských cirkví. Ať už to byla cirkev Českobratrská evangelická, cirkev  starokatolická,  husitské nebo  římskokatolická. 

 V současnosti  se nadále věnuji volné tvorbě, i když mohu rici, ze se stále více nacházím spíše ve  fotografii. Představuje pro mě prostředí daleko subtilnější, protože je to práce se samotným světlem.